Cítím hrdost. Nemám už pocit, že svým životem plýtvám – rozhovor s Andreou Hejlskov

Dánská psycholožka, spisovatelka a aktivistka Andrea Hejlskov se českým čtenářům představila v loňském roce, kdy její knihu Náš velký útěk vydalo nakladatelství Portál (článek jsem o ní psala v lednu). Od doby, kdy odešla se svým manželem a čtyřmi dětmi do Švédské divočiny už uplynulo pár let a přidalo se i spoustu dalších zkušeností. Jak se jí žije dnes a co by doporučila všem, kteří by chtěli následovat jejímu příkladu?Andreo, v současné době již nežijete s rodinou v domě, ve kterém jste žila v době, kdy jste psala svou knihu Náš velký útěk. Proč jste se rozhodli pro změnu a přestěhovali se?

V podstatě proto, že jsme zjistili, že je člověk „stádovým zvířetem“. Potřebujeme komunitu. Potřebujeme spolupracovat. Náš život v lese byl založen na naší rodině, pevné jednotce, která spolu velmi úzce spolupracovala – starší děti se ale odstěhovaly a naše domácnost začala být poněkud…tichá. A já a Jeppe jsme si uvědomili, že máme spoustu znalostí a dovedností, které jsme chtěli takříkajíc „vrátit zpět světu“. Takže jsme se odstěhovali zpátky do Dánska a stali se součástí silné komunity na ostrově (pozn. TK – jménem Fejø), kde se spousta lidí věnuje permakultuře a udržitelnosti.

Co považujete na životě s rodinou v lesích za nejlepší?

Myslím, že je to zejména pocit hrdosti, že jsme dokázali žít tak, jak jsme žili. Ve „starém životě“ jsem na sebe nebyla pyšná, ale nyní cítím hrdost. Na to, co jsme udělali, na boje, kterými jsme prošli, na to, co jsme prožili a jak nás to posílilo. Cítím se, jako bych žila (a žila!) život naplno, nemám už pocit, že svým životem plýtvám – a tak jsem se předtím cítila. Takže moje odpověď musí být hrdost. Hrdost na to, že dokážeme přežít.

Andrea Hejlskov při besedě pořádané v rámci Festivalu Dny Severu 2019 (foto: Jan Slavík, zdroj: Facebook DOX)

Co vám nejvíce chybí ze života „dříve“?

Nic. Můj život před tím, než jsme odešli, byla jen práce, práce, práce – bez jakéhokoliv významu či smyslu. Nechybí mi peníze, nechybí mi komfort. Pokud mi něco chybí, je to umění. Chodit na koncerty, užívat si umění SPOLEČNĚ s dalšími lidmi. Ale abych byla upřímná, ve „starém životě“ jsem hodně pracovala a žila rodinný život s malými dětmi, takže jsem se k nějakým uměleckým zážitkům stejně nedostala…

Co byste doporučila někomu, kdo by chtěl následovat vašeho příkladu a odejít žít mimo civilizaci? Co by bylo první věcí, kterou byste mu doporučila?

Nemějte záložní plán.

Pokud máte záložní plán, využijete jej, když budete postaveni před nějakou výzvu, nebo když se vám bude zdát, že už to nemůžete zvládnout a cítíte, že už je to maximum… Pokud to ale chcete opravdu prožít, překročení vlastních hranic je NEZBYTNÉ. 100% se budete cítit vyčerpaní a jako nejrozumnější se vám bude zdát vrátit se, přiznat si, že jste selhali, a využít záložní plán. Ale ne. PŘEKONEJTE to. Přežijte.

Když už jsme u toho – nemyslím si, že by měl každý jít do takového extrému, jako my. MY to museli udělat protože jsme takoví a jako rodina jsme si potřebovali mezi sebou spoustu věcí uzdravit a prověřit. Jsme idealisté. Jsme radikální. Nemyslím si, že by takový MĚL být každý. Myslím si, že je naprosto v pořádku si najít vlastní cestu, dělat vlastní kompromisy. Spoustu kompromisů jsme udělali také. Ale pokud se chcete odevzdat přírodě a zažít ty nejzákladnější lidské prožitky, spojte se se svými „zvířecími já“. Tím chci říct – myslím, že musíte napadnout svou vlastní úroveň komfortu a pocitu bezpečí.

Cítíte se někdy osaměle? Jak často se vracíte zpět do “civilizace” kvůli práci, cestování či přednáškám?

Ano, cítila jsem se velmi osaměle. Je vtipné, že život v divočině vůbec není o nářadí či výbavě, které máte, dokonce ani o úrovni vašich praktických znalostí a dovedností. Nejnáročnější je – a to jsem slyšela od všech, o kterých vím, že žijí jako my – samota a nuda.Ty nás nakonec zlomí.

Nicméně – i ve „starém životě“ jsem se cítila osamělá. Neměla jsem tolik času vidět své přátele a podobně. Pocit samoty v lese je jen jiný druh osamění. Jen možná zřetelnější. Více „skutečný“, protože jste tak fyzicky osamoceni.

Dům, v němž Andrea s rodinou v současné době žije (zdroj: andreahejlskov.com)

Jak se Vám líbí Praha?

Líbí se mi moc! Cítím tu historii. Spojení s širšími a hlubšími evropskými dějinami. Nevím proč, možná proto, že je to pro mě cizí země a cizí město, ale dívám se na budovy a představuji si ty, co je stavěli a žili v nich, a mám pocit, že jsem součástí delšího lidského řetězce. Našim předkům to dalo velkou práci a já si toho vážím. Vytvořili umění, krásu, budovy, VĚŘILI v něco. Cítím zde silný smysl pro umění, což mne velmi ovlivňuje.

Praha se mi zdá jako velmi kreativní město.

Čtete nyní nějakou zajímavou knihu?

Ano, čtu Sharon Blackie, angličanku, která se ponořila do starých pohádek a keltských mýtů a zaměřila se v nich na ženské aspekty. Pracuji nyní na své další knize, která má kořeny v norské mytologii. Většina lidí neví, že ve skutečnosti máme spoustu pohádek a mýtů o dívkách, ženách a bohyních. Většina lidí zná Thora a Odina, ale nejspíše nikdy neslyšeli o Skadi, bohyni Frigg nebo Siff. Snaha Sharon Blackie tyto staré příběhy a zapomenuté mýty o ženských zkušenostech převyprávět, je pro mě proto inspirativní.

Děkuji za rozhovor!


Rozhovor vznikl díky spolupráci se Skandinávským domem, který Andreu pozval na besedu v rámci Festivalu Dny Severu 2019. Děkuji!

Líbilo se vám? Sdílejte článek s ostatními!
Share on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Pin on Pinterest
Pinterest
Buffer this page
Buffer
Email this to someone
email
Print this page
Print